Jak vyhledáváme materiály, které potřebujeme

Posted by | Posted in Čeština | Posted on 01-10-2008

- jdu do knihovny, buď materiál mají a pučí. Materiál vyhledám buď podle oddělení, podívám se do počítače, kde bych ho měl hledat a nebo se zeptám.V případě nějakých zvláštních materiálů, nám ji půjčit nemusí a tak si ji můžeme přečíst přímo na místě. K tomu, ale potřebujeme udělat výtah, výtisk, osnovu…

- nejjednodušší forma záznamu - výpisek (excerptum) - významný po stránce věcné nebo formulační, doslovné výpisky můžeme označovat jako citáty - odvolání na odborníky

- výpisky se zapisují většinou na volné listy, které se potom zařazují abecedně do kartotéčních krabic - pro přehlednost je třeba každý výpisek označit heslem - pojmenování širšího oboru i užší tematiky
- v dnešní době se výpisky řadí spíše do paměti počítače

- někdy je potřeba zaznamenat si přehledně celou myšlenkovou stavbu textu - vzniká osnova nebo výtah, nejprve je však potřebné orientovat se v textu
- celková informace o textu - obsah - před vlastním textem knihy - seznam názvů kapitol a jejich oddílů
- rejstřík - v knihách na konci - abecední seznam termínů které se v textu objevily, někdy také rejstřík osob
- resumé - souhrn, připojuje se na začátek nebo konec textu - stručná informace o hlavních obsahových složkách

- osnova - tvoří ji zejména jmenné věty a stručné věty slovesné, heslovité naznačení tematických složek textu a jejich sled
- výtah - obsahuje zhuštěně věcnou náplň a stavbu textu

Ženy v literatuře

Posted by | Posted in Čeština | Posted on 01-10-2008

ŽENY SPISOVATELKY

JANE AUSTENOVÁ (1775) Byla posledním velkým osvícenským spisovatelem, ačkoliv již žila a tvořila v době romantismu, zůstala tímto hnutím nedotčena.Dostalo se jí dobrého vzdělání a velmi dobře znala venkovský život. Od mládí psala povídky a svá díla mnohokrát předělávala, je známa romány Rozum a citovost a Pýcha a předsudek.

MARY WOLLSTONECRAFT SHELLEYOVÁ (1797) Anglická romantická spisovatelka. Druhá manželka Percyho B. Shelleyho. Nejvýznamnějším dílem je román, kombinující prvky gotické a vědecko-fantastické prózy, Frankenstein. V dalším díle vylíčila zkázu lidstva morem v 21. století. Kromě rozsáhlého žurnalistického díla redigovala manželovy spisy. Shelleyové komentáře spolu s dopisy a s deníky jsou cennými biografickými a literárně-historickými prameny. Zemřela v rodném Londýně.

BOŽENA NĚMCOVÁ (1820-1862)
- vlastním jménem Barbora Panklová
Česká spisovatelka narozená ve Vídni. Spoluzakladatelka novodobé české prózy, sběratelka a autorka lidové slovesnosti (zejména pohádek a črt ze života prostých lidí). Ve čtyřicátých letech ve vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění. S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy, které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek. Většina z nich vznikla za jejího pobytu na Chodsku, kde se seznámila s tradičním lidovým a venkovským světem, který realisticky zachytila i v publicistických črtách, úvahách a beletristických obrazech ze života. V lidových pohádkách vedle vypravěčsky bohatých látek nacházela i ucelený soubor kladných životních hodnot, vyzdvihovala především mravní hodnoty lidu. V padesátých letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života. V rozsáhlejších prózách novelistického typu vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, jež se snažila řešit hledáním porušené harmonie. Odvážila se položit Karlu Havlíčku Borovskému na rakev trnovou korunu. Sama v Praze zemřela poměrně mladá vysílením po neustálém strádání.
Dílo : Babička, Obrazy z venkovského života, Baruška, Cesta z pouti, Chudí lidé, Chýše pod horami, Články o Slovensku a ze Slovenska, Čtyři doby, Deset pohádek o svatém Petrovi, Divá Bára, Dlouhá noc, Dobrý člověk, Domácí nemoc, Hospodyně, na slovíčko, Karla, Národní báchorky a pověsti, Obrázek vesnický, Obrazy z okolí domažlického, Obrazy ze života slovenského, Pan učitel, Pohorská vesnice, Pomněnka šlechetné duše, Rozárka, Selská politika, Sestry, Slavné ráno, Slovenské pohádky a pověsti, V zámku a v podzámčí, Ženám českým

KAROLINA SVĚTLÁ (1830-1899)
- vlastním jménem Johanna Rottová (provdaná Mužáková)
Narozená v Praze na Starém městě pocházela z českoněmecké kupecké rodiny. Po smrti jediného dítěte, našla Světlá naplnění svého života v literární činnosti. Navázala na tvorbu Boženy Němcové, připojila se k uměleckému programu májovců. V rané tvorbě čerpala náměty z pražského měšťanského prostředí, z něhož sama pocházela. Dopisovala si s básníkem Janem Nerudou, do kterého byla zamilovaná. Od r. 1871 spolupracovala v Ženském výrobním spolku. Bohatou námětovou oblast objevila za svých letních pobytech v Podještědí. Svou tvorbou také publikovala v různých časopisech té doby (Obrazy života, Květy, Světozor, aj.). Od r. 1875 časem churavěla a některé své práce už jen diktovala. Zemřela v Praze 7. září 1899.
Dílo : Černá divizna, Černý Petříček, Divousové, Dvojí probuzení, Frantina, Hubička, Kantůrčice, Kresby z Ještědí, Kříž u potoka, Láska k básníkovi, Lesní panna, Mladší bratr, Námluvy, Nebožka Barbora, Nemodlenec, O krejčíkově Anežce, Poslední paní Hlohovská, První Češka, Přišla o rozum, Sefka, Skalák, Upomínky, Vesnický román, Z literárního soukromí, Zvonečková královna

ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ
(1847-1926) - vlastním jménem Alžběta Pechová
Česká básnířka, prozaička, novinářka, literární kritička (zejm. Vrchlického), libretistka a překladatelka (Puškina, Byrona, Mickiewicze). Teoretická hlasatelka národního vlasteneckého poslání poezie. Autorka libret ke slavným operám Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha. Byla průkopnicí ženského hnutí, pracovala v redakci Ženských listů a podílela se na otevření prvního českého dívčího gymnázia Minerva. Vystupovala proti lumírovské kosmopolitní poezii. Přispívala do časopisů Lumír, Osvěta a Český svět. V roce 1922 jí byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy. Trvalou hodnotu mají nejen sbírky vlastenecké a intimní lyriky, ale i její memoáry. Zemřela v rodné Praze.
Dílo : Bajky velkých, Bedřich Smetana, Blaník, Břetislav, Čertova stěna, Dědic ducha, Dítě Tábora, Harantova žena, Hubička, Jediná, Jiřinky, Karel Škréta, Lejla, Malý smíšku, přečti si tu knížku!, Mateřídoušky, Mladým srdéčkům, Obraz novějšího básnictví českého, Pěvec volnosti, Pohádka o větru, Povídky, Srdcem i skutkem, Svéhlavička, Šumavský robinzon,Tajemství, Viola, Vlaštovičky, Vlny v proudu, Výbor ze spisů pro mládež, Z máje žití, Z mého mládí, Z pohádky do pohádky

TERÉZA NOVÁKOVÁ (1853-1912) - rozená Lanhausová
Česká prozaička, představitelka ženského emancipačního hnutí a matka historika Arneho Nováka. Zpočátku psala prózy z městského prostředí a realistické povídky. Těžištěm jejího díla jsou romány zachycující duchovní vývoj východočeského venkova. Vystupují v nich charakterově silní hrdinové, kteří jsou oddáni úsilí o národní probuzení a svobodu. Zemřela v rodné Praze.Děti čistého živého, Drašar, Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Maloměstský román, Na Librově gruntě, Úlomky žuly, Výkřiky a vzdechy, Z kamenité stezky, Z měst i ze samot, Ze ženského hnutí

GABRIELA PREISSOVÁ (1862 – 1946)
- otřesené tragédie ze slovácké vesnice : Gazdina roba, Její pastoryňa (stará mlynářka se dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery). Lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím - psychologická kresba postav, hudební zpracování : opera Její pastoryňa – L. Janáček

BOŽENA SLÁNČÍKOVÁ-TIMRAVA (1867 – 1951)
- Slovenská prozaička a dramatička. V povídkách a prózách vytvořila realistický obraz vesnice i maloměsta rodného kraje.Představitelka kritického realismu – kritika nedostatků, psychologická kresba postav
Dílo : Bál, Bez hrdosti, Chudobná rodina, Hrdinovia, Páva, Pomocník, Všetko za národ, Za koho, Záplav

BOŽENA BENEŠOVÁ (1873-1936) - rozená Zapletalová. Česká prozaička, básnířka a literární kritička pocházející z rodiny moravského advokáta, představitelka předválečné avantgardy. Autorka společensko-psychologických próz zajímajících se zejména o citový život mladých lidí. V románové trilogii rozvinula téma mravního a myšlenkového přerodu jednotlivce i národa po první světové válce.
Dílo : Podzemní plameny, Chlapci, Člověk, Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, Kruté mládí, Myšky, Nedobytá vítězství, Oblouzení, Tiché dívky, Tři povídky, Verše věrné i proradné

MARIE MAJEROVÁ (1882-1967) - rozená Bartošová. Česká spisovatelka a novinářka (redaktorka ‘Rudého práva’, ‘Práva lidu’ a ‘Dělnických listů). Představitelka sociální prózy a socialistického realismu, autorka reportáží z dalekých cest, knih pro děti a mládež, překladatelka (především z francouzštiny - např. Victora Huga). Hlásila se k revolučním politickým idejím, vyzdvihovala význam práce. Své první prózy věnovala problematice citově porobených žen, její tvorba vyvrcholila románovou kronikou kladenského dělnického rodu. Od roku 1921 byla členkou komunistické strany, kterou však v roce 1929 opustila a do politiky se vrátila až po II. světové válce.
Dílo : Africké vteřiny, Bruno, čili dobrodružství německého hocha na české vesnici, Cesta blesku, Dcery země, Den po revoluci, Dojmy z Ameriky, Havířská balada, Náměstí republiky, Nejkrásnější svět, Panenství, Přehrada, Robinsonka, Siréna, Zpívající Čína

MARIE PUJMANOVÁ (1893-1958) - rozená Hennerová. Česká spisovatelka, básnířka, literární a divadelní kritička, představitelka psychologické a sociální prózy. Vycházela z intimního příběhu mravní krize. Publikovala v denících i časopisech, v ‘Lidových novinách’, ‘Přítomnosti’, ‘Tribuně’ a ‘Tvorbě’.
Dílo : Hra s ohněm, Lidé na křižovatce, Milióny holubiček, Pacientka doktora Hegla, Paní Curieová, Pod křídly, Pohled do nové země, Povídky z městského sadu, Praha, Předtucha, Život proti smrt

JARMILA GLAZAROVÁ (1901-1977) - vdaná Podivínská. Česká prozaička a publicistka demokratického proudu. Autorka fejetonů, cestopisných črtů, statí o literatuře a spisovatelích. Brzy jí zemřeli oba rodiče a po dvanáctiletém harmonickém soužití zesnul rovněž její manžel, lékař J. Podivínský, tudíž se začala intenzívně věnovat literární tvorbě. Vytvořila osobitý typ moderní regionální prózy ze Slezska a z Beskyd, v níž zachytila historii vlastního manželství i tragické osudy jiných žen. Po druhé světové válce byla politicky aktivní, působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě a byla poslankyní ‘Národního shromáždění’.
Dílo : Advent, Chudá přadlena, Leningrad, Místopis srdce, Roky v kruhu, Vlčí jáma, Výmarský deníček

ANNA SEGHERSOVÁ (1900-1983) - vlastním jménem Netty Radvanyiová, rozená Reilingová. Německá antifašistická spisovatelka a esejistka židovského původu. Na univerzitě v Heidelbergu vystudovala umění a historii. V roce 1928 se stala komunistkou a zařadila se mezi proletářské spisovatele. S nástupem Hitlera k moci byla její tvorba zakázána a Seghersová dokonce nějaký čas strávila ve vězení. Vzápětí odjela do rakouského, španělského a francouzského exilu, roku 1941 se usadila v Mexiku. Po II. světové válce žila ve východní části Berlína. V letech 1952-78 byla prezidentkou spisovatelské unie. Věřila, že pravý humanismus musí vycházet ze socialistických a komunistických základů.
Dílo : Děti, Hořké ráno, Mrtví nestárnou, Muž a jeho jméno, Nejkrásnější pověsti o lupiči Woynokovi, Odměna, Opravdová modř, Rozhodnutí, Sedmý kříž, Světlo na šibenici

EVA KANTÚRKOVÁ (1930) - rozená Sílová. Česká spisovatelka a publicistka, manželka novináře Jiřího Kantůrka (1932-1998). Autorka filmových scénářů, psychologických novel, románů s historickou tématikou a dokumentárních svědectví o současnosti. Signatářka ‘Charty 77′, v roce 1981 byla zatčena a obviněna z podvracení republiky (propuštěna o rok později). Za své stěžejní dílo obdržela literární cenu Toma Stopparda. Dílo : Černá hvězd, Člověk v závěsu, Dialog o víře, Dvanáct rozhovorů, Jan Hus, Jen si tak maličko povyskočit , Moje přítelkyně v domě smutku

POSTAVY ŽEN V LITERATUŘE
Renesanční ženy : Francesco Petrarca byl celý život zamilován do ženy, kterou potom proslavil ve svých znělkách pod jménem Laura. Na rozdíl od Danta není Petrarcova Laura tak zboštělá jako Beatrice, je to skutečná žena, roztomilá, která dovede básníka ranit odmítáním.
Jůlie (Romeo a Jůlie od Williama Shakespeara), dcera Capuletova, miluje Romea a bojuje za svou lásku. Je poctivá, upřímná, citlivá, chytrá, statečná, krásná, oddaná, bojující o právo na lásku a samostatné rozhodování. Je velmi mladá, je jí teprve čtrnáct let. Je něžná a také poslušná dcera svých rodičů.
Gertruda (Hamlet – W. Shakespeare)není špatná žena, je jenom nestálá. Po smrti svého muže drží smutek jen krátce a její uspěchané manželství nese Hamlet těžce. Zdá se, že ho připravila o víru v ženskou věrnost. Gertruda se dá snadno ovládat a je dosti sobecká, ale projevuje cit pro Ofelii i pro lásku svého syna – přestože mu nerozumí. Claudius poznamenává: „Jeho matka se, pohříchu, v něm vidí.“ Gertrudina poslední slova jsou výkřikem k Hamletovi.
Ženy v klasicismu : Celimena (Misantrop – Moliére) krásná, milá, milující, ale má i typické lidské vlastnosti – žárlivá, pomlouvačná
Ženy v preromantismu : např. Lotta (Utrpení mladého Werthera – J. W. Goethe) krásná, šťastně zasnoubená, moudrá a dobrosrdečná, pozná mladého Werthera, kterého má za přítele a ráda s ním tráví čas. Werther se do ní ale zamiluje a nakonec jí řekne o své lásce a o jeho úmyslu spáchat kvůli ní sebevraždu. Lotta propadá depresi. V úvahách si vyčítá svou velkou náklonnost k němu a dává si vinu za možnou Wertherovu smrt. Měla ho ráda. Její myšlenky bojují o záchranu Wertherova života, nemůže však zradit svého muže Alberta, kterého miluje.
Ženy Národního obrození : Mína (Slávy dcera – Jan Kollár) splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva, provází básníka po slovanské pravlasti
Dorotka (Strakonický dudák – J. K Tyl) je prostá venkovská dívka, moudrá, obětavá, statečná, pověrčivá, zamilovaná do Švandy
Babička (Božena Němcová) je ústřední postavou vyprávění. Stává se nositelkou nejlepších lidových vlastností. Její moudrost pramení ze zkušeností těžkého života poddaného lidu, k němuž sama bytostně patří. Od prvního okamžiku si získává srdce dětí. Nerozmazluje je, přijímá jejich myšlenky. Vede svá vnoučata k všestrannosti a učí je skromnosti a vštěpuje jim lásku ke své vlasti. Nikdy nikomu vědomě neublížila, každému ráda pomůže, proto si brzy získá srdce lidí z vesnice. Její kůže je poznamenaná zubem času, stejně jako její vlasy. Její oči jsou ale černé a mladistvé, jako by jediné z jejího těla nestárly. Je milá, veselá, srdečná, pracovitá, milující.
Bára (Divá Bára – B. Němcová) - Bára se ničeho nebála,nepatřila mezi pověrčivé.Na rozdíl od všech dívek z vesnice uměla plavat.Převyšovala ostatní dívky a byla velmi silná a mrštná.Dovedla zkrotit i nejzdatnější dobytče,kterého se mnozí chlapci báli.Nejvíce se kamarádila s Elškou a slabým Jozífkem,kterého se před ostatními zastávala.
Ženy romantismu : Jarmila (Máj – K. H. Mácha) Oplývala krásou chováním a nádherou. Vilémova milenka, velmi oddaná, utopí se ze zoufalství nad Vilémovým osudem
Dívky a ženy Z Erbenovy Kytice – krásné, chytré, milující, zbožné a většinou i velmi pověrčivé (Štědrý den), věřili v nadpřirozené síly
Bratři Mrštíkové a jejich Maryša – selská dívka, mladá, citlivá i vzdorná. Maryša nade všechno miluje svého milého Francka, ale osud jim v jejich vzájemné. Byla vlastně ženou bojující ve stresové situaci za své štěstí.Toužila po opravdové lásce a právě ta jí nedovolila žít rezignovaně, přesto však neměla sílu vzepřít se svým rodičům ani opustit svého muže.Nedokázala odejít od manžela, který ji bil, protože měla předsudek o nerozlučitelnosti manželství
Z české poezie : Viktorka (Píseň o Viktorce – J.Seifert) krásná dívka, velice tajemná a zvláštní, velmi trpěla. Viktorka je dívka, která ráda tančí a chce být bezstarostá, ale muž,myslivec,chce Viktorku mít, ať chce nebo ne. Viktorka často utíká před jeho pohledem, ale jednou při bouři zůstane venku a zemře. Vyprávění s odbočkami z hlavního děje.

Z české prózy : Matka (Karel Čapek) zůstala sama s pěti syny, otec, který byl vojákem v koloniích, zahynul jako hrdina. Nakonec postupně ztrácí i syny a zbývá jí už jen nejmladší syn, nechce ho pustit do boje, bojí se o něj, nechce zůstat sama, propadá depresi, pláče, je nešťastná. Pak ale pochopí že nestačí jen zachraňovat své děti, ale musí obětovat i posledního syna, aby hájil vlast a zachránil jiné děti a matky.
Kateřina Důrová (Rozmarné léto – V. Vančura) žena podezřívavá, nehezkoá a nepříjemná. Na chvíli nadšená kouzelníkem Arnoštkem. Nakonec ji už nebaví se o něj starat, zašívat mu věci a uklízet, tvrdí, že je počestná měštka. Vrací se k Antonínovi, svému manželovi a odpouští mu nevěru.
Božetěcha (Obrazy z dějin národa českého-část Kosmas – V. Vančura) Kosmova manželka, vtipná, hádavá, schopná ho škádlit i v období těžké nemoci
Jarmila Jelínková (Předtucha – M.Pujmanová) patnáctiletá, tvrdohlavá slečna, která si nenechá nic vymluvit, poblázněná trampem Toufarem a kvůli němu opouští partu, podvědomě tuší, že Toufar nejedná vždy správně, ale v duchu ho omlouvá a je jím okouzlena. Když ale uslyší zprávu o vlakovém neštěstí (jedná se o vlak, v němž měli jet její rodiče),dostane strach, že by se jejím rodičům mohlo něco stát. Rázem zapomíná na své citové vzplanutí. Uvědomí si, že rodiče pro ni znamenají daleko více než pochybný cit k Toufarovi.
Karla Janotová (Pacientka doktora Hegla – M. Pujmanová) je zasnoubena s Járou Křížem. Někteří lidé si myslí, že Karla si ho chce vzít jen z vypočítavosti, ale to není pravda. Karla náhle onemocní, po operaci a náhlém uzdravení se jí mění povaha. Dříve byla hlučná, živá a temperamentní, nyní se z ní stává přemýšlivá a zádumčivá dívka.

Vývojové tendence současného jazyka

Posted by | Posted in Čeština | Posted on 01-10-2008

Se společenskými změnami souvisí i vývoj jazyka. Obecně platí, že nejrychleji se mění slovní zásoba. Tendence mnohdy působí v protikladech
K nejvýraznějším současným jazykovým tendencím patří:

demokratizace = větší ovládání spisovné češtiny všemi lidmi v důsledku dostupnosti vzdělání
- díky tomu dochází postupně ke sbližování spisovného a hovorového jazyka
intelektualizace = vnášení většího množství odborných pojmů do běžné mluvy v důsledku větší vzdělanosti
internacionalizace = v souvislosti s otevřením se světu dochází k přílivu cizích slov a pojmů do češtiny, rychle zde zdomácní
determinologizace = časté používání cizích slov nebo odborných pojmů vede k tomu, že pojmy přestávají být chápány jako pojmy a z vrstvy odborných pojmů se zařazují do jádra slovní zásoby (např. počítač, parametr) 5. funkčně stylová diferenciace = v důsledku rozšiřování slovní zásoby dochází k přesnému rozlišení jazyka v různých funkčních stylech - v publicistickém, odborném, administrativním a uměleckém
prolínání slov = z jiných vrstev češtiny nespisovné (slang, nářečí) do spisovné češtiny
automatizace textu = časté používání frází v běžném dorozumívání - hlavně z publicistiky
integrace = stírání nářečních rozdílů s postupným zanikáním folklóru

Vývojové tendence evropské a české literatury 17. a 18. století(Baroko, klasicismus, osvícenství)

Posted by | Posted in Čeština | Posted on 01-10-2008

Evropské baroko
17. století
Lidstvo trpí stupňovaným útiskem (třicetiletá válka 1618-1648), realita je krutá a jediná naděje je útěcha v náboženském prožitku. Vzrůstá autorita katolické církve a absolutistické moci panovníka. Barokní člověk nedůvěřuje rozumu a nehledá pravdu (jde o to, jak pro ni bude zaujat a jak ji prožije). Znaky:
• Hrdina se odvrací od přírody a světa, zaměřuje se k vlastnímu nitru
• Mysticismus (proniká i do poezie), duchovnost
• Naturalistická konkrétnost - nadsazování jevů záporných (bezmocnost člověka vůči řádu světa, vůči jeho pomíjejícnosti, utrpení, bolest)
• Dramatické napětí vychází z protikladů (duch / hmota, zlo / dobro, chudoba člověka / bohatost chrámů,
válka / ráj) a je charakteristické pro slovesné a hlavně pro výtvarné umění
• Snaha ohromit člověka, důraz na cit a vnitřní napětí
Architektura
Morové sloupy na náměstích; představitelé: Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (sv. Mikuláš, Loreta), Jan Santini (Žďár nad Sázavou, Kladruby, Křtiny, Zelená Hora u Žďáru, paláce Thunovský, Morzinský, Kolovratův plán konventu Plasy)
Sochařství: sochy jsou v dramatickém pohybu, křečovitost, napětí (Matyáš Braun, F. Brokoff)
Malířství: šerosvit (potemnělé obrazy), nová témata (zátiší, portrét) Rubens, Rembrandt; z českých: Petr Brandl (Simeon s Ježíškem), Karel Škréta, Jan Kupecký
Hudba: J. S. Bach, Jakub Jan Ryba, F. X. Briti

ITÁLIE
Básník Torquato Tasso (1544-1595) je autorem rozsáhlé epické skladby Osvobozený Jeruzalém s tématikou křížové výpravy proti nevěřícím. Boj proti rozvratným silám v člověku, napětí mezi pokušením světa a vnitřní povinností.

ŠPANĚLSKO
Pedro Calderon de la Barca (1600-1681), dramatik “zlatého věku”, stoupenec protireformace, obliba v křiklavých kontrastech, v dramatech a zvláště v komediích, zpracovával podobné látky jako Lope de Vega. Nejpočetnější díla tvoří náboženská dramata a tragédie cti:Lékař své cti, Nejnestvůrnější žárlivost - to jsou dramata feudálního fanatismu životního zotročení ženy. Drama msty za porušenou čest je i nejlepší hra Soudce Zalamejský. Komedii Schovávaná na schodech adaptoval ve 30. letech V. Nezval.

ANGLIE
John Milton (1608-1674) - básník, výrazně se účastnil politického života[15], zastával mimo jiné svobodu tisku a možnost rozvodu manželství. Rozsáhlá náboženská epopej Ztracený ráj zdůrazňuje svobodu lidského rozhodování proti zásahům všemocného osudu a boží vůle. Sepsal také řadu traktátů a polemik o svobodě, církvi a výchově.

NĚMECKO
Hans Jakob Christofel Grimmelshausen (1621-1676) - prozaik. Román Dobrodružství Simplicia Simplicissima (Nejprostší Prostoduchý) naivní prosťáček unesen vojáky za 30leté války, zobrazuje její krutost a zvrácenost, příběh končí hrdinovým odchodem do poustevny. Dílo napsáno s humorem a smyslem pro drsnou realitu, naznačuje, jak člověk v 17. století hledal útočiště v samotě.

České baroko
Je spojeno s protireformací, poměrně literárně chudé, odchod nejvzdělanějších vrstev do exilu → tématické zúžení, které bylo dílem záměrného tlaku jezuitského řádu (má vliv na prosté vrstvy - pašiové hry). Literární tvorba je jednostranně náboženská (životopisy svatých, legendy např. sv. Václava, a postava Panny Marie a Jana Nepomuckého) náboženská lyrika, idyličnost: tzv. pastýřská poezie. Hrdinou je světec.
Bedřich Bridel (1619-1680)
Jezuitský mnich, představitel vyšší literatury, poezie, sbírka s filosoficko-náboženskou lyrikou Co Bůh? Člověk? zdůrazňuje kontrast velikosti boha oproti člověku.
Adam Michna z Otradovic (1600-1676)
byl náboženský lyrik a hudební skladatel, napsal sbírku duchovních písní Loutna Česká, a zabýval se Mariánskou tématikou (Chtíc, aby spal).

Felix Kadlinský
se snaží o zdobnost v poezii, po vzoru jistého německého díla píše sbírku duchovní lyriky Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený
Bohuslav Balbín (1621-1688)
Jezuita, který obhajoval právo národa na vlastní jazyk a kritizoval odnárodňující se šlechtu. To popsal v latinském pojednání Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Balbínova obrana); byla vydána až o sto let později v roce 1770. Napsal latinsky historický text o českých kulturních dějinách Učené Čechy.
Jezuitské drama, které má vliv na prosté vrstvy (pašiové hry). Lidové drama (podporováno jezuity) vzniká v prostředí blízkém lidu (ze selského života) a druhem této tvorby jsou tzv. interludia[16]. Rozvíjí se lidová opera, vánoční a velikonoční hry, zpěvy a později je velmi oblíbené loutkové divadlo (M.Kopecký).
Písně a balady především milostné (nešťastná láska, sociální poměry), pracovní (robota), zbojnické.
Ústní lidová slovesnost: pověsti (O růžovém paloučku - odchod českobratrských exulantů ze země), s tím související proroctví (Libušino), pohádky, lyricko-epické skladby, především balady (Osiřelo dítě).
Pololidová tvorba: kramářské písně; písmáci (kronikáři) byli vzdělaní lidé z vesnice, píšící paměti svého rodu. Puristé (jazykoví brusiči) snažili se zabránit přejímání cizích slov - např. Jan Rosa
Antonín Koniáš - jezuita, ničil české nekatolické knihy, je autorem Klíče, soupisu zakázaných českých knih.

Klasicismus
Vznikl ve Francii (absolutistický stát) v 17. století nejvíce se projevil. Navazoval na odkaz antiky. Znaky:
• střídmost a rozumová kázeň (city se neobjevují)
• důraz na významnost společnosti (literární salony) a státu
• krásou je pravda, rozvaha
• životním ideálem je vyrovnanost
• pevný řád - estetická pravidla a předpisy
• kompozice dramatu - zachovávat zásadu tří jednot (Aristoteles: místo, čas, děj)
Dělení literatury
a) Vyšší (tragédie, drama, óda, epos) - rýmovaný verš, žánr nejvznešenější, o životě vysokých vrstev (i antičtí hrdinové), vychází z Aristotela
b) Nižší (komedie, fraška, satira, bajka) - postavy neurozené (měšťané s charakterovými vadami); verš i próza
Pierre Corneille (1606-1684)
Dramatik, tragédie Cid, které dal pevnou kompoziční zákonitost, konflikt vyplývá ze střetnutí osobních citů a nadosobními povinnostmi (cit proti rozumu). Cid zavraždí v souboji otce své milé, protože urazil jeho otce.
Nicolas Boileau (1636-1711)
Pravidla klasicistické poezie zveršoval v teoretickém spisu Umění básnické. Vzorem pro něho byla Antika.
Molière (1622-1673)
Dramatik, tvůrce klasické komedie, zabýval se problematikou postavení ženy ve společnosti i v rodině, mravního cynismu feudálů, chorobné lakoty a náboženského pokrytectví. Ve svých dílech ukazuje satirický pohled na snahy měšťanů o napodobení šlechty, typizuje postavy. Komedie Tartuffe - kritika pánbíčkářství, namířená proti církvi. Druhá nejproslulejší komedie Lakomec, autor se inspiroval Plautovou Komedií o hrnci. Další komedie: Škola žen, Škola mužů, Zdravý nemocný, Měšťák šlechticem, Misantrop.
Jean de La Fontaine (1621-1694)
inspiroval se antickou bajkou. Sbírka Bajek
Lidové divadlo - Commedia delľ arte
Italská komedie. Hry neměly pevnou stavbu a herci děj improvizovali. Komedie měla ustálené postavy: Pantallone, služka Colombina. Carlo Goldoni (1707-1793) pozdvihuje commedii delľ arte, zakladatel národních italských komedií Sluha dvou pánů, Poprask na Laguně

Osvícenství
V 18. století se ve Francii a v Anglii vytváří politická a společenská ideologie, vyhovující především potřebám měšťanstva. Jejími znaky byly:
• svoboda vědeckého bádání
• kult rozumu (racionalismus)
• víra v neustálý pokrok → optimisté
• vyzdvihovány byly zejména vědy exaktní
Osvícenští spisovatelé kritizovali církev a kněžstvo, chtěli zrovnoprávnění všech občanů. Do Encyklopedie francouzské, vydané 1751-1765, a obsahující znalosti ze současné vědy, umění a techniky, přispěli i Voltaire, Rousseau, či např. Denis Diderot.
Denis Diderot (1713-1784) filozof, román Jeptiška
Voltaire (1694-1778), mistr kritického racionalismu. V povídce Candide zesměšnil filozofii nekritického optimismu, daného vírou v boží prozřetelnost

ANGLIE
Daniel Defoe (1660-1731)
Dobrodružný román Robinson Crusoe
Jonathan Swift (1667-1745)
Román filozofického zabarvení Gulliverovy cesty (kritika poměrů v Anglii představitelů společnosti)
Preromantismus (Sentimentalismus)
V 2. polovině 18. století vznikl jako protiklad klasicismu. Znaky:
• přechod mezi klasicismem a romantismem
• důraz na cit
• vzorem je venkovský, prostý, nezkažený člověk, žijící prostým způsobem života
• odmítnutí příkazů, řádu
• návrat k přírodě, k lidové slovesnosti
• ideální člověk je citově bohatý, fyzicky krásný (Antika)
Objevují se pastýřské idyly, v Anglii poezie jezerní a hřbitovní. Preromantismus se objevil v literatuře, v architektuře v pozdním klasicismu jako empir, ale nikoliv ve výtvarném umění .

FRANCIE
Jean-Jacques Rousseau (1712-1778)
Zastánce názoru, že člověka kazí civilizace (od přírody je dobrý). V románu Emil vyšel z přesvědčení, výchovy dětí v souladu s přírodou (na venkově) ® o přirozeném rozvoji člověka.

NĚMECKO
Johann Gottfried Herder (1744-1803)
Zamýšlel se nad otázkami národní individuality, národní kultury a podpořil osvobozené hnutí slovanských národů. V díle Myšlenky k filozofii dějin lidstva, dospěl k názoru, že vývoj lidstva směřuje k humanitě.
G. E. Lessing (1729-1781)
Kritik, básník. Tvůrce měšťanského dramatu, ve hrách Mína z Barnhelmu, Emilia Galotti. Dramata:Hamburská dramaturgie
Sturm und Drang (bouře a vzdor)
Literární hnutí proti společenské nespravedlivosti, útlaku, nesvobodě. Intelektuální boj proti šlechtě, která vytlačuje měšťanstvo, na jehož straně stojí právo a morálka. Šlechtic není vzorem. Vycházejí z Promethea (antický hrdina bouřící se proti Bohům), Goethe se nebojí bojovat proti šlechtě. Obdivují Shakespeara.
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832)[17]
Básník, prozaik, dramatik, vědec, pocházel z měšťanské rodiny. Nešťastná láska ® román v dopisech Utrpení mladého Wethera (citové problémy řeší sebevraždou). Veršované drama Goetz von Berlichingen s historickým námětem, zaznívá svoboda pro každého. Divadelní hra Ifigenie na Tauridě, výchovné romány: Viléma Meistera léta učednická, Viléma Meistera léta tovaryšská. Sbírka: Balady. Dvoudílná veršovaná tragédie Faust, námětem byla stará pověst o Dr. Faustovi, který prodá svoji duši v touze po poznání štěstí ďáblovi, a tím padne do věčného zatracení. Princip dobra a zla, zničení a vykoupení, zmaru a ušlechtilosti.
Friedrich Schiller (1759-1805)
Lyrika: Óda na radost, tragédie Úklady a láska, dramata Loupežníci a Don Carlos vyjadřují protest proti tyranii nad lidmi a proti osobnímu bezpráví. Dramatická trilogie Valdštejn, o vojevůdci, kterého ctižádost přivedla k tragickému pádu.

Vývoj českého divadla od počátku NO do současnosti

Posted by | Posted in Čeština | Posted on 01-10-2008

Drama vzniklo z obřadních her věnovaných kultu boha Dionýsa. Drama se hrálo pod athénskou Akropolí pro všechny vrstvy obyvatelstva. Náměty pocházely z mytologie a v pozdějších dobách i ze všedního života. Zpočátku byly hry představovány pouze chórem, který zpěvem a tancem ukazoval děj. Postupně byl na jeviště zaveden samostatný herec.

Nejstarší české dochované drama je „Mastičkář“ – zlomek velikonoční hry. 3 Marie jdou, mají vonné masti a chtějí balzamovat Kristovo tělo. Obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků. Je zde zobrazen život měšťanský a lidový a to se smyslem pro skutečnost. Projevuje se to v řeči o vulgarismech. Střídání českých a latinských veršů – makaronismy.
V období vrcholného feudalismu nalézáme českou hru „Hra veselé Magdalény“. Oficiální drama v období baroka je představováno jezuitskými hrami, převážně latinskými s biblickou tématikou. Autorem Karel Kočvara.
V literatuře pololidové se odráží měšťanská tvorba frašky. František Kocmánek – zachováno 7 her, hry s náboženskou tématikou, zejména velikonoční „Salička“, soudobá tématika „Komedie o Turecký vojně“.

Od 2. pol. 17. století se objevuje loutkové divadlo Matěje Kopeckého. Prvotním úkolem Obrozeneckého divadla bylo zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce a vytvořit původní české hry. První scéna vznikla v Kotcích, později ve Stavovském divadle. V letech 1786 – 1789 fungovala Vlastenecké divadlo Bouda. V Boudě byly hrány hry klasiků v překladech Moliére, Shakespeare, Schiller … ale i původní veselohry – Prokop Šedivý – „Masné krámy“, „Pražští sládci“.

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)

- pocházel z Chlumce nad Cidlinou, je považován za dramatického předchůdce Josefa Kajetána Tyla. V Praze učil na gymnáziu např. Nerudu, Hálka, Friče.

Dílo:
1. „Hadrián z Římsů“ – děj dramatu se odehrává roku 1329 na hradu Čelákově. Pán na Čelákově rytíř Světislav chce provdat svou jedinou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů. Ruměna miluje Želmíra, který má strach se o ni ucházet protože není urozeného původu. Do příběhu vstupuje Želmírův přítel Soběbor a chce Želmírovi a Ruměně pomoci. Převléká se za falešného Hadriána. Skutečný Hadrián zatím sedí ve vězení, kde se mu zjeví duch, který mu řekne že by jej sňatek s Ruměnou stál život. Ruměnu si nakonec vezme Želmír a Hadrián se ožení se Světislavovou sestrou Jenovéfou.

2. „Rohavín Čtverorohý“

3. „Divotvorný klobouk“

Jan Nepomuk Štěpánek

- autor veseloher a frašek

Dílo:
1. „Čech a Němec“, „Tintili Vantili“

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)

- narodil se v Kutné Hoře, zemřel v Plzni. Byl žákem V. K. Klicpery a proto již od mládí miloval divadlo. Stal se členem několika kočovných divadelních společností. Řídil česká představení ve Stavovském divadle. Přispíval do Sedlských novin, Pražského posla a Květů, které od roku 1834 pod názvem Květy české řídil. Byl to prozaik, dramatik. Po revoluci byl vypovězen z Prahy.

Dílo:
1. „Pražský flamendr“

2. „Paličova dcera“ – příběh dívky, která se stará os sourozence, protože jejího otce zavřeli za žhářství.

3. „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ – fraška, jde o ševcovskou slavnost, kde poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“ (slova František Škroup), slepý houslista Mareš.

4. „Kutnohorští havíři“ – příběh zasazen do Kutné Hory na konec 15. století. autor námětem vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století. Autor vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století (rok 1844). Horníci musí bojovat za svá práva proti šlechtickým a měšťanským vykořisťovatelům. Předák kutnohorských havířů Opat se snaží hájit legálními metodami práva havířů. Pro svou důvěřivost končí na popravišti. Ve hře vystupuje mladý a statečný havíř Vít, který je zamilovaný do Opatovy dcery Anežky. Anežka ale miluje mincmistrova syna Hynka. Drama končí krvavým soudem, při kterém je zabit mincmistr Beneš z Veitmile – je to zlý, nenávistivý a proradný muž. Tyl řeší otázku lidských práv a nároku na svobodu. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.

5. „Jan Hus“ - drama, děj se odehrává na přelomu 14. a 15. století. Děj se odehrává v Praze v Kapli betlémské, na hradě a jiných pražských zákoutí a v Kostnici. Tyl zachytil poslední Husova léta do doby jeho upálení. Kromě kazatele Jana Husa ve hře vystupují i jiné skutečné postavy – Husův přítel Jeroným Pražský, Pan Hanuš z Chlumu, Jan Žižka z Trocnova, pan Vok z Valdštýna, Václav IV. se ženou Žofií, Husova matka Markéta. Za církev jedná např. Jan XXIII. Mistra Jana zradil Štěpán Páleč a nepříliš pozitivně působí také postava císaře Zikmunda. Drama přibližuje životní osud Jana Husa, který se svým kázáním postavil proti české církvi a jejímu morálnímu úpadku. Církev nechtěla Husovu kritiku snášet a tak dosáhla jeho vyhnání z Prahy. On sám se ale nebojácně postavil před koncil v Kostnici. Zde jej lstí a zradou odsoudili k upálení. Tyl ukázal tímto zpracováním historického námětu Husovu statečnost, odhodlanost bojovat pro dobro věci. Hus měl představovat vzor člověka, který měl vzbudit mezi lidmi aktivitu a činorodost.

6. „Strakonický dudák“ - dramatická báchorka. Zavádí nás do jihočeských Strakonic v první polovině 19. století. Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, k vlasti a národu, ale i oslavou pravé české povahy a jejích předností. Tyl rovněž vyzdvihuje sílu mateřského citu a pevného vztahu dvou lidí. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, který se kvůli své chudobě nesmí oženit se svoji milovanou Dorotkou. Švanda proto musí odejít do světa. Začíná být po cestě unavený a tak v lese usne. Mezitím mu jeho matka, víla Rosava očaruje dudy. Švandovy dudy pak hrály tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Švandovo bohatství ale přilákalo i vypočítavého sekretáře Vocilku. Vetřel se do Švandovy přízně a když za dudákem přišla Dorotka s muzikantem Kalafunou tak už neměl nic. Švanda s Vocilkou se také dostali do neznámé země. U dvora princezny Zuliky málem Švanda padl do nástrah a vzal si ji za ženu. Zavřeli ho do vězení, z něhož mu pomohla matka Rosava. Protože se synovi ukázala, stala se za trest divoženku. Vysvobodila by ji pouze láska, která by Švandu opět osvobodila ze všech nástrah a uvedla jej na správnou cestu. Nakonec vše dobře dopadlo. Dorotka zachránila Švandu i Rosavu, kterou královna Lesana opět proměnila ve vílu. Strakonický dudák je nejznámějším a nejúspěšnějším dílem J. K. Tyla.

7. „Jiříkovo vidění“ - dramatická báchorka. Obraz skutečnosti autor nevytváří na základě historických událostí, ale dobu zobrazuje z hlediska jejích morálních vlastností. Divadelní hra popisuje lásku Jiříka a jeho Kačenky. Jiříkovi se zdají tři sny. Vystupuje v nich ale pod jiným jménem. I Kačenka se ve snu nazývá Kristinou. Ve snech to s Jiříkem špatně dopadá, ale neustále jej provází, vede a ochraňuje Kačenčina láska. Nakonec se probouzí a je rád, že je opravdový a správný muž, jak se sluší. Ve snu vystupuje kromě Jiříka a Kačenky také duch z Blatníku – Severin.

Václav Thám – překlady her
„Břetislav a Jitka“
„Vlasta a Šárka aneb dívčí ráj u Prahy“

NÁRODNÍ DIVADLO

- po roce 1848 se lid vrací ke kulturním hodnotám. V 50. Letech funguje Sbor zřízení českého ND.
- 1862 – otevřeno Prozatímní divadlo, které se programově přihlásilo k Shakespearovi – kolektivní překlady jeho her.
- 1868 – položení základního kamene – architekt Zítek, opona Hynajs, malíři Aleš, Ženíšek, Brožík, sochař Myslbek.
- 1881 – zahájeno Smetanovo Libuší, téhož roku vyhořelo, definitivně bylo otevřeno v roce 1883. Prvním ředitelem byl F. A. Šubert.

V 90. Letech se objevuje realismus s venkovskou tématikou.

Josef Holeček – „Naši“

Gabriela Preissová
- píše povídky, romány a divadelní hry z Moravského Slovácka.

Dílo:
1. „Gazdina roba“ – divadelní hra, zhudebněná opera Eva, zhudebni Foerster. Hlavní hrdinkou je švadlena Eva (je chudá), miluje selského syna Mánka, jeho matka jí urazí a ona se na truc provdá. Později manžela opouští a odchází s Mánkem na sezónní práce do Rakouska, marně doufá že si ji Mánek vezme, cítí se ponížení a utopí se v Dunaji.

Alois a Vilém Mrštíkovi

1. „Maryša“ – drama o 5ti dějstvích, představuje vrchol českého dramatického realismu. Odehrává se na vesnici (Haná a Moravské Slovácko). Psáno slováckým nářečím. Začíná to loučením chlapců, kteří odcházejí na vojnu mezi nimi chudý Francek, který miluje Maryšu (je bohatá). Zakázaná láska. Maryši rodiče tomu brání. Nesmí se s ním ani rozloučit. Otec Lízal domlouvá sňatek bez jejího vědomí s mlynářem Vávrou (je starší, vdovec), utrápil svou 1 ženu, má 3 děti. Vávra má požadavek 4000,- věna. Maryši se nikdo neptá. Ona se tomu brání, nemá ho ráda. Prosí je, aby jí nenutili, otec váhá a matka sňatek vymáhá. Svolí k sňatku, manželství není šťastné. Chce být dobrou ženou a matkou. Po dvou letech se vrací Francek, náhodně se setkají, on ji doprovodí domů, otec Lízal vidí jak Maryša trpí. Otec nevyplácí věno. Francek jí navrhuje aby opustila Vávru a šla s ním do Brna, kde má práci. Ona odmítá, Vávra se o setkání dozví. Je rozzlobený a vystřelí po Franckovi, Maryša v obavě o Francka otráví Vávrovi kávu. Vávra Francka nezabije a vrací se domů, dává si kávu. Chce začít znovu a líp. Vávra umírá. Je si vědoma trestu. Realismus je v domluvě bez jejího svolení, nevyplacení věna. Nedošla do Brna pro to že byla velmi silně nábožensky založená. (Cti otce svého a matku svou, Co bůh spojí, člověk nerozlučuj). Na druhou stranu se prohřešila vraždou manžela.

2. „Rok na vsi“ – próza, vypráví z rozmezí Slovácka a Hané.

Stavba dramatu – klasická stavba vychází z antického dramatu.
1. Expozice – úvod, kde je naznačena základní situace, nebo-li vstup do děje a naznačení zápletky. (Domluva sňatku).
2. Kolize – zápletka se prohlubuje (Maryša se brání sňatku s Vávrou).
3. Krize – vyhrocení zápletky (tragické manželství a návrat Francka z vojny).
4. Peripetie – naznačení řešení celé zápletky (Maryša se rozhodne že Vávru otráví).
5. Katastrofa – tragický závěr. V úvodu katastrofy bývá moment posledního napětí – zdání že příběh skončí jinak, než divák očekává (Vávrovo přiznání, že si nežijí nejlépe a chce začít znovu, poté umírá).

Jaroslav Hilbert
„Vina“ – mravní problém svedené dívky, která se nemůže zbavit společenských předsudků.

Jaroslav Kvapil
„Princezna pampeliška“
„Rusalka“

Fráňa Šrámek (1877 – 1952)

- narodil se v Sobotce, v rodině berního úředníka. Studoval gymnázium v Písku a Roudnici, studium práv přerušil jednoroční dobrovolnou vojenskou službou. Roku 1905 byl uvězněn za účast na studentských demonstracích, tentýž rok byl povolán na vojenské cvičení, kde byl několik týdnů vězněn za báseň „Píšou mi psaní“.

Dílo:
1. „Léto“ – divadelní hry ovlivněné impresionismem.

2. „Měsíc nad řekou“ – hra má tři dějství. Příběh začíná ve městě, kde se chystá sjezd gymnaziálních abiturientů. Chystá se na něj i Jan Hlubina, nyní starší muž. Přestože na gymnázium patřil k nejlepším a nejctižádostivějším, skončil jako prodavač ve svém vyženěném obchůdku s papírnickými potřebami. Hlubina chce jít na sjezd i s manželkou a veřejně jí poděkovat za dobrý rodinný život. Jan Hlubina se setkává se svým bývalým gymnaziálním spolužákem a spolubydlícím Josefem Roškotem. Vzpomínají na uplynulé mládí a zatracují fanfarónství mladých. Druhou dějovou linii tvoří jejich děti Slávka Hlubinová a Villy Roškot. Jejich melancholický rozhovor, doprovázený hučící řekou a světlem měsíce, tvoří jednu z nejpůsobivějších částí hry. Do rozhovoru vstupují ale oba rodiče Hlubina i Roškot. Pohádají se se svými dětmi. Nakonec se ale obě generace usmíří.

Jiří Mahen (1882 – 1939)

- vlastním jménem Antonín Vančura, byl to publicista, básník, prozaik a dramatik.

Dílo:
1. „Jánošík“
2. „Mrtvé moře“

Viktor Dyk (1877 – 1931)

- pocházel z Pšovky u Mělníka z rodiny hospodářského úředníka. Po ukončení právnické fakulty pracoval jako novinář. Za svoji literární a politickou činnost byl vězněn (1916 – 1917). Po válce aktivně pracoval v národně – demokratické straně a v roce 1925 byl zvolen senátorem. Zahynul tragicky v Jaderském moři.

Dílo:
1. „Zmoudření Dona Quijota“
2. „Posel“

Alois Jirásek (1851 – 1930)

- narodil se v Hronově, zemřel v Praze, studoval historii na KU v Praze. Působil jako suplent, dále jako profesor na gymnáziu v Litomyšli, prožil tam 14 let, po té Praha (profesor na akademickém gymnáziu). 1918 četl slavnostní přísahu republiky, senátorem za stranu národně demokratickou, pochován v Hronově.

Dílo:
1. „Jan Hus“
2. „Jan Žižka“
3. „Jan Roháč“
4. „Vojnarka

KABARET

- u jeho vzniku stál bohém E. A. Longen, herec, dramatický autor, malíř se svými výstupy se prosazoval nejdříve po hospodách a začal spolupracovat s význačnými komiky své doby F. Futurista, F. Burian. Kabaret nebyl pouhým zpestřením, ale měl i hlubší dopad, byl často ostrým útokem proti šosáctví, byl dobrou hereckou školou.

OSVOBOZENÉ DIVADLO

Vzniklo roku 1925 v souvislosti s poetismem. Oproti klasickému dramatu ruší trojí jednotu místa, času a děje. Osvobozené divadlo upřednostňovalo přímý dialog s divákem. V tomto divadle spatřujeme příklad moderního evropského divadelnictví. Osvobozené divadlo kolem sebe soustředilo významné osobnosti a to režiséry Jindřicha Honzla, Jiřího Frejku a E. F. Buriana. K tomuto divadlu patří neodmyslitelně dvojice klaunů Jiří Voskovec, Jan Werich a hudební skladatel Jaroslav Ježek. Na scénu tato trojice vystoupila v roce 1927 v revue Vest Pocket Revue (Malá kapesní revue). Další hry: „Kostky jsou vrženy“, „Osel a stín“, „Kat a bláze“, „Rub a líc“, „Balada z hadců“, „Pěst na oko“. Po představení „Pěst na oko“ měli zákaz a emigrovali do USA. V emigraci pokračovali v divadelní práci. Museli hrát anglicky.

DIVADLO D34

Divadlo D34 založil E. F. Burian. Toto divadlo připravovalo umělecky náročná díla pro lidového diváka. Na scéna se uplatňovala rytmicko-melodická sborová recitace. E. F. Burian řešil ve svých hrách problémy doby. Usiloval o vytvoření tzv. syntetického divadla, které by spojilo různé divadelní prvky a žánry. V roce 1941 bylo divadlo gestapem uzavřeno.

Breton Brecht – „Žebrácká opera“

Vítězslav Nezval
„Manon Lescaut“ – divadelní hra je oslavou českého jazyka (jako předloha sloužil román francouzského spisovatele 18. století A. Prévosta).
„Milenci z kiosku“

Za protektorátu ztratila česká divadla některé budovy, mnohé hry se nesměly zveřejňovat a nad tvorbou vládla cenzura. Mladá generace se soustředila kolem Divadélka PRO 99 a Větrníku.

Drama v letech 1945 – 1948

- válka přerušila kontinuitu v dramatickém umění a zanechala v něm hluboké stopy.
- Alegorie, pohádka, historie – první česky psanou poválečnou hrou byla humorná pohádka. Jana Drdy – „Hrátky s čertem“, divadelní hra „Dalskabáty, hříšná ves“

Frank Tetauer
„Vlajky v plamenech“ – historický námět

Ferdinand Peroutka
„Oblak a valčík“ – alegorie

Josef Kainar a Vratislav Blažek – psali satiry.

Drama od roku 1948 do pol. 50. let.

- rok 1948 znamená začátek úpadku, který můžeme sledovat po řadu let, skutečná satira je nahrazena komickým zesměšňováním „třídních nepřátel“.

Jaroslav Klíma
„Štěstí nepadá z nebe“
„Vaška Káni“

Socialistický realismus

Miroslav Stehlík
„Mordová rokle“

Vojtěch Cach
„Duchcovský viadukt“
„Paní Kalafová“ – o dělnické historii

Milan Jariš
„Boleslav I.“ – o historii vůbec

Budovatelské drama

Vašek Káňa
„Parta brusiče Karhana“

Miloslav Stehlík
„Nositelé řádu“

Drama v 2. polovině 50. let a 60. let

- drama tohoto období tvoří zlatou kapitolu českého dramatu. Vzniklo velké množství divadel malých forem, která se až postupem času profesionalizovala. V jednotlivých divadelních souborech vznikaly vlastní hry, herci si tvořili vlastní texty buď podle předloh, nebo podle se tak, aby mohli spolupracovat s publikem, reagovat na jeho podněty atd. uplatnil se přitom tanec, jazz, rozvíjel se kabaret, šanson, recese, pásmo atd.

1958 vzniklo divadlo Na zábradlí (Václav Havel). 1959 Semafor (Jiří Suchý, Ivan Vyskočil). 1963 Viola. 1967 Divadlo Járy Cimrmana. 1959 Satirický kabaret Večerní Brno. 1963 Studio Ypsilon v Liberci. 1967 Husa na provázku v Brně. Divadlo Retunda (Jaroslav Jakoubek, Pavel Kopta, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Ivan Vyskočil, Jan Vodňanský).

Ivan Vyskočil (1929 - ….)

- prozaik, autor rozhlasových her, herec. Vystudoval herectví, psychologii a pedagogiku. Byl uměleckým vedoucím činoherního souboru divadla Na Zábradlí. Od roku 1964 se stává uměleckým vedoucím Ne-Divadla Klubu. Svá textappealová představení pořádal i v 70. letech. Píše do časopisů Květy, Host do domu, Divadelních novin, Divadlo, Kultura, LN.

Dílo:
1. „Kdyby tisíc klarinetů“ – napsal to společně se Suchým

2. „Faust a Markéta“, „Služka a já“ – napsal společně se Suchým

Jiří Suchý

- básník, prozaik, dramatik a autor písňových textů.

Dílo:
1. „Člověk z půdy“

2. „Taková ztráta krve“ – k mnoha hudebním komediím napsal texty

3. „Jonáš a tingl-tangl“, „Zuzana je sama doma“ – kabaret.

- studio Ypsilon, HA divadla, Husa na provázku, divadlo Járy Cimrmana, divadlo Na okraji, Rokoko.

Drama 70. A 80. Let

- množství autorů nesmí publikovat, někteří jsou vězněni, jiní odcházejí do zahraničí.

Oldřich Daněk

- autor historických a současných děl o etice člověka. Psal hry a romány, ve kterých odkrýval rozpory mezi individuálním a společenským pojetím morálky.

Dílo:
1. „Umění odejít“, „Pohled do očí“, „Svatba sňatkového podvodníka“, „Dva na koni, jeden na oslu“.

Jaroslav Dietl

- autor českých mnohadílných seriálů, psal převážně komedie a veselohry.

Dílo:
1. „Nepokojné hody svaté Kateřiny“, „Nehoda“, „Muž na talíři“, „Tři chlapi v chalupě“, „Nejmladší z rodu hamrů“, „Muž na radnici“, „Žena za pultem“.

EXILOVÉ A SAMIZDATOVÉ DRAMA

Václav Havel (1936 - ….)

- dramatik, esejista, publicista. Nejprve se vyučil chemickým laborantem, při zaměstnání vystudoval střední školu a jeho studia dále pokračovala na Ekonomické fakultě ČVUT, posléze absolvoval Divadelní fakultu AMU, obor dramaturgie. V divadle začíná jako jevištní technik – Divadlo ABC, Divadlo Na Zábradlí, působí jako asistent režie u Alfréda Radoka, v 70. Letech pracuje jako pomocný dělník v trutnovském pivovaru a roku 1977 se stává jedním z prvních tří mluvčích Charty 77. Je představitelem absurdního dramatu. Byl několikrát vězněn.

Dílo:
1. „Zahradní slavnost“ – drama, paroduje fráze, strnulost a neživost systému, jenž se snaží řídit celou společnost a který je nebezpečný v tom, že se snaží a mnohdy s úspěchem, rozbít lidskou identitu.

2. „Vyrozumění“ – hra zachycuje rozklad osobnosti, zneužívání jazyka, zneužívání člověka.

3. „Ztížená možnost dorozumění“ – neschopnost člověka uskutečnit záměr a rozhodnout se.

4. Další hry byly zakázané: „Spiklenci“, „Audience“, „Vernisáž“, „Protest“, „Largo desolato“.

Milan Uhde (1936 - ….)

- básník, prozaik, dramatik, literární kritik, scénárista, autor rozhlasových a televizních her. Vystudoval filozofickou fakultu brněnské univerzity, obor čeština a ruština. Redaktor měsíčníku Host do domu. Své první verše vydával v brněnské Rovnosti. Autorem písňových textů, sestavoval recitály a montáže pro brněnské Divadlo X. vytvořil námět pro film Souhvězdí Panny. V 60. Letech napsal řadu rozhlasových her, většina z nich byla úspěšně uvedena v zahraničí – SRN, Norsko, Belgie, Francie, Polsko …. V 70. A 80. Letech přes publikační zákaz spolupracuje s brněnským Divadlem na provázku (např. „Balada pro banditu“).

Dílo:
1. „Král Vávra“ – hra se zpěvy

2. „Obloha samej cvok“ – soubor textů pro brněnské Divadlo X.

3. „Hra na holuba“, „Zubařovo pokušení“, „Pán plamínků“ – v samizdatu.

Domácí divadlo Vlasty Chramostové a soukromé inscenace na Havlově Hrádečku.