Evropská renesanční literatura a český humanismus

Od | Zasláno do sekce Čeština | Ve 26-09-2008

 

Renesance - inspirační zdroj pro moderní literaturu

· počátek 14. století - počátek 17. století

· vliv zámořských objevů, vzestup a bohatnutí měšťanstva (podporuje pokrokové změny) a měst, rozvoj lidského poznání, společenských i přírodních věd (astronomické objevy – Mikoláš Koperník, Galileo Galiley, Tycho de Brahe, Giordano Bruno, vynález knihtisku – Johannes Gutenberg, objev kompasu, vynález střelného prachu), víra v rozum a v člověka, poznávání přírody, rychlejší předávání zkušeností a vědění, inkunábule = prvotisky (do roku 1500), kultura radostná, zaměřená na člověka a pozemský život, požadavek na svobodu každého (už tolik nezávisí na Bohu) – víra ve vlastní síly bible se překládá do národních jazyků, člověk má být všestranný, nadaný a krásný, objevuje se kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)

· v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

· výtvarné umění – zachycení pozemského života, přírody, objev perspektivy – prosvětlené a jasné obrazy (Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti)

· architektura – vodorovní pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule paláce (světské stavby) – světlé, dobře se dají vytopit, letohrádky (př. královny Anny), zámky (př. v Litomyšli), města (Litomyšl, Telč)

· umělci se soustřeďují na dvorech panovnických příznivců (mecenášů), zakládají se pěvecké sbory, upadá universita – centrum konservatismu, Rudolf II. podporuje vzdělanost, alchymii, sbírka obrazů, antického umění

· v renesanci = obrození (snaha o znovuzrození antické literatury) se objevují dva myšlenkové proudy – humanismus – směr vzdělanců (nový světový názor, který klade do popředí člověka, věnuje pozornost jeho životu, potřebám a ideálům) a reformace – hnutí lidové (proces odstraňování politických a sociálních rozporů reformou církve)

ITALSKÁ RENESANCE

· už přelom 13. a 14. století

· Dante Alighieri (1265-1321) – z Florencie, ale byl stoupencem protipapežské strany -> vyhoštěn (Verona a Ravena), touha po sjednocení Itálie, láska k Beatrici (poznamenala jeho tvorbu) – Božská komedie (1307-1321) – 3 části – Peklo, Očistec, Ráj – báseň, duchovní epos, psáno terciny = tříveršové sloky – Dante zabloudí v lese (alegorie světa), ohrožován šelmami (Pýcha, Smyslnost, Lakomství), Beatrice mu pošle na pomoc Vergilia, aby unikli, musí projít Peklo a Očistec, na konci Očistce se jej ujímá Beatrice a spolu jdou do Ráje – v pekle potkává např. Homéra, Ovidia – mohou spolu diskutovat – realisticky líčené, trest za lidské viny, láska k antice, touha po poznání, láska k vlasti – ovlivnilo to Jana Amose KomenskéhoLabyrint světa a ráj srdce a Jana KolláraSlávy dcera

· Francesco Petrarca (1304-1374) – z Florencie, vyhnanství (Avignon), styky s Karlem IV., návštěva Čech, láska k Lauře – psal sonety = znělky (lyrický žánr, 14 veršů – 4+4+3+3, pravidelný rým) – zdokonalil je, dal jim pevný vnitřní řád – Sonety Lauře – milostné verše, skutečný, konkrétní milostný zážitek, Zpěvník – sem shrnul milostnou poezii (podstatnou část tvoří sonety)

· Giovanni Boccaccio (1313-1375) – prozaik, souborem sta novel (kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru, nezabírá dlouhý časový úsek, má omezený počet postav, nevyskytuje se popis a vedlejší příběhy) je Dekameron – v úvodní rámcové novele vypráví o moru ve Florencii, 10 lidí uteče, cestují 10 dní a pak si vypráví příběhy – podává obraz soudobé Itálie, kritika soudobých mravů, měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti atd., zcela světská témata (láska, nevěra), žena je zde rovnocenným partnerem muže

FRANCOUZSKÁ RENESANCE

· 15.-16.stol.

· Francois Villon (1431-1463) – žil bohémským životem, vystudoval Sorbonu, ale stal se z něj tulák, v díle vyjadřuje přechod od středověkého k renesančnímu myšlení – Velký testament, Malý testament = závěť – básně – zamýšlí se nad svým pohnutým životem, své jednání omlouvá chudobou a krutým osudem, často se vyskytují protiklady – např. marnost X touha po životě, ctnost X pohrdání a otrlost, vtipnost a výsměch X vážnost, radost X zoufalství, náboženská vroucnost X cynismus, zakladatel tzv. villonské (francouzské) balady – lyrická báseň, 4 strofy (poslední je tzv. poslání), 1. verš se vždy na konci strofy opakuje (refrén), pouze 2-3 rýmy

· Francois Rabelais (1494-1553) – původně mnich a lékař, satirik, ktitik zla a lidských chyb, humanista – satirický román Gargantua a Pantagruel (1532-1562) – pětidílná epopej (= rozsáhlá epická báseň vážného, zpravidla historického obsahu) – rámec tvoří historie královského rodu obrů – výsměch středověkým přežitkům, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít, prosazuje zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života), spojuje humor a učenost s lidskou moudrostí, vtipné, slovní hříčky i filosofické úvahy

· Michel de Montaigne (1533-1592) – tvůrce eseje (= úvaha, stať o otázkách filosofických, vědeckých nebo uměleckých – na rozhraní vědeckého a uměleckého stylu)

NIZOZEMSKÁ LITERATURA

· Erasmus Rotterdamský (1467-1536) – původně holanďan, ale působil v mnoha evropských zemí – přestože stoupencem renesance, postavil se ostře proti německé reformaci, usiloval o sloučení antiky s křesťanstvím, i když měl velmi kritický postoj k církvi, což je vidět v jeho satiře Chvála bláznovství (1511) – o zlořádech, pokrytectví a nevědomosti církevní a feudální společnosti

ŠPANĚLSKÁ LITERATURA

· 16.-17.stol – zlatý věk španělského písemnictví

· objevuje se pikareskání román – postava pícara – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý) – průvodcem společenských vyděděnců (sluha mnoha pánů) – kritika společnosti – např. Lazarillo z Tormesu – autor je anonym

· Lope de Vega (1562-1635) – asi 2000 divadelních her – voják, vyhnanec, “venkovan, nenarušený svody městského života, má v sobě dost morální síly, aby odporoval zvůli feudálů”, vytvořil typické španělské drama své doby – komedie (= veršovaná hra, nic veselého) pláště a dýky – námět lásky a cti, často náměty historické, Fuente ovejuna = Ovčí pramen (1619) – založená na skutečnosti – vzbouření lidu proti vysokému církevnímu hodnostáři

· Miguel de Cervantes y Saavedra (1547-1616) – všestranně nadaný, psal verše novely, drama i romány, 5 let v zajetí v Alžíru – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha – 2 díly – chudý venkovský šlechtic, snílek, touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva, ale to je přežitek -> nejde prosadit X zbrojnoš Sancho Panza – přízemní venkovan, má smysl pro realitu

ANGLICKÁ RENESANCE

· 14. a 16.stol

· Geoffrey Chaucer (1340-1400) – veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života – poutníci cestující do Canterbury si vypráví povídky

· Christopher Marolwe – přivedl do literatury postavu Fausta – Tragická historie o doktoru Faustovi – ctižádostivý intelektuál, toužil po vědění, požitku -> i zaprodal duši

· William Shakespeare (1564-1616) – z rodného Statefordu nad Avonou odešel do Londýna zde působil v různých divadelních společnostech, později spolumajitel divadla, ke konci života zpět do Statefordu, napsal asi 37 her; shakespearovské drama: neomezenost látky, času a místa, obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist atd.), postavy žen (nepodřízené, samostatně o sobě rozhodují, rázné, půvabné, mají vlastní představy o životě – renesanční) a lidové postavy, příčinou renesanční tragédie je lidské vášeň nebo náhoda (nikoli osud jako v antice), veršovaný jazyk se střídá s prózou, lidový jazyk, psal blankversem – nerýmovaný pětistopý jamb

o 1. období – do roku 1600 – velmi optimistické -> komedie, historické hry

§ komedie – děj velmi spletitý (převleky, záměny postav): Zkrocení zlé ženy, Jak se vám líbí, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic, Komedie plná omylů, Dva šlechtici veronští, , Marná lásky snaha

§ historické hry – z anglických dějin: Jindřich IV., Richard II., Richard III., Jindřich VI., Julius Caesar

§ tragédie: Romeo a Julie – nešťastná láska dvou lidí ze znepřátelených rodů (Monteci, Kapuleti) – boj o právo člověka na život, lásku, samostatně si určí svůj osud, to teprve odstraní nenávist mezi rody

o 2. období – do roku 1608 – vrchol tvorby – životní zklamání, pesimismus ->

§ tragédie: Hamlet, kralevic dánský – rozpornost hrdiny – touha uskutečnit ideály X pocit povinnosti potrestat zlo -> touha po činu, ale nerozhodnost – ukazuje přebujelý individualismus renesance, bezohlednou touhu po moci, která se nezastavuje pře intrikami a násilnostmi, úvahy o smyslu života, Král Lear, Macbeth, Othello – “tragédie žárlivosti” – typ žárlivce, typ sobce (intrikán, kariérista Jago) – díky intrikám o nevěře zabije manželku, ačkoli Jagova žena intriku prozradí, pro Othella už život nemá smysl -> sebevražda, Timon Athénský, Antonius a Kleopatra

§ komedie – postupně nabývají vážnějšího rázu: Veselé paničky windsorské, Večer tříkrálový, Konec vše napraví

o 3. období – do roku 1612 – jeho pesimismus se vyjasňuje a dospívá ke smířlivému vyrovnání: Cymbelin, Zimní pohádka, Bouře