Humor a satira v literatuře, divadlu a filmu

Od | Zasláno do sekce Čeština | Ve 26-09-2008

 

Od počátků do národního obrození

Jedním z prvních komických a satirických děl je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Způsob, jakým obchodník s mastmi nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo.

Satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejích vad a zlozvyků se zabývá měšťanská literatura. Patří do ní Hradecký rukopis, vydaný kolem roku 1340. Výchovný účel plní jeho součást, Desatero kázání Božích, kde jsou ke každému křesťanskému přikázání přiřazeny tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Tyto příklady jsou brány ze života měšťanů, stejně jako sedm satir, které tvoří další část rukopisu, nazvanou Satiry o řemeslnících a konšelích. Neznámý autor zde kritizuje nepoctivost cechovních řemeslníků i korupci městských radních.

Satirou a parodií na společnost je rozsáhlá veršovaná skladba Satira na čtyři stavy, vzniklá pololidově v baroku.

  • Národní obrození

Za národního obrození se humor a satira uplatňuje v divadelních hrách V. K. Klicpery a J. K. Tyla.

Václav Kliment Klicpera (1792-1859)

Klicpera začínal vlasteneckými hrami, jako Blaník, pak postupně přechází k veselohrám, kritizujícím lidské nedostatky - lakotu, plané vlastenectví, byrokracii a hloupost, jako je tomu ve Veselohře na mostě nebo Potopě světa. Klicperovy komedie nepostrádají vtip a optimismus, často využívají záměny osob, například v Rohovínovi Čtverrohém a Hadriánovi z Římsů, což je zároveň parodie na rytířské hry. Ptáčník líčí osud lékárníka, kterého se snaží přátelé přesvědčit, aby zanechal své záliby v lovení ptactva a věnoval se radši svému povolání.

Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856)

Klicperovým žákem jako student i jako dramatik byl Josef Kajetán Tyl. Hrou z prostředí ševcovské cechovní slavnosti, Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, chtěl získat i měšťany a řemeslníky pro obrozenecké hnutí. Památnou je zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj, která znárodněla a stala se naší hymnou. Vrcholem jeho tvorby jsou pohádkové hry (“báchorky”), především Strakonický dudák, příběh jihočeského dudáka Švandy, který podlehne vyprávění o bohaté cizině a vydá se do světa vydělat “tisíce” českou muzikou. Tam ale propadne kouzlu slávy a nebýt Dorotky, jeho milé a Rosavy, polednice a jeho matky, která však ztělesňuje českou přírodu, byl by na svou vlast ani nevzpomněl.

Karel Havlíček Borovský (1821 - 1856)

Satirou, zejména politickou, se zabýval Karel Havlíček Borovský. Pocházel z kupecké rodiny z Borové u Přibyslavi. Studoval gymnázium v Německém (Havlíčkově) Brodě a filosofii v Praze, kde také vstoupil do kněžského semináře. Odtud byl ale pro svůj proticírkevní postoj vyloučen.

Odjíždí do Ruska pracovat jako vychovatel, zpočátku ovlivněný Šafaříkovým a Kollárovým slavismem (slovanská vzájemnost, …). Když ale poznává realitu, kritizuje carský absolutismus svými epigramy. Po návratu domů vydal soubor kritických článků o Rusku, Obrazy z Rus.

Stává se redaktorem Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela a snažil se přetvořit tento provládní list na noviny vyjadřující národní zájmy. Čtenáře informoval o politickém životě u nás i v cizině a o osvobozeneckém hnutí jiných národů. Kritizuje tu také myšlenku slovanské vzájemnosti, kterou sám kdysi zastával.

Roku 1848 Havlíček založil vlastní Národní noviny, se satirickou přílohou Šotek, kde uveřejňuje své epigramy, stručné satirické básně. V nich útočí na šlechtu, církev, aktuální politickou situaci a nízkou úroveň části tehdejší literatury. Církvi se vysmívá kvůli rozporu mezi křesťanským učením a praxí, šlechtě a státní správě pro feudální přežitky a stálou nerovnost mezi panstvem a lidem.

Vydávání Národních novin mu ale bylo znemožněno a on odchází do Kutné Hory, kde vydává časopis Slovan a soubor svých politických úvah a článků Epištoly Kutnohorské.

Havlíček byl za tuto svou činnost Bachovou vládou dvakrát postaven před soud a nakonec odvezen do vyhnanství v Tyrolském Brixenu. Zde vytváří tři své nejvýznamnější satirické skladby.

V Tyrolských elegiích popisuje své zatčení a cestu do Brixenu. Ironické pojetí díla spočívá ve zjevném rozporu mezi tím, co básník říká a co si myslí , a v parafrázování děje (”Bach mi píše jako doktor, … “) . Vlastní osud mu tady slouží jako prostředek k odsouzení politického systému.

Báseň Král Lávra využívá motivu staré irské pověsti o králi s oslíma ušima. Alegoricky tak přirovnává popravy holičů ke zvůli, kterou sebou nutně nese absolutistická vláda jednoho člověka - tehdy Ferdinanda V. Dobrotivého.

V nedokončeném Křtu svatého Vladimíra se opět inspiruje ruským absolutismem. Na příkladu sporu mezi carem Vladimírem a pohanským bohem Perunem ukazuje Havlíček vztah státu a církve. Perun je tu totiž zobrazen jako carův sluha. To autorovi umožnilo vyjádřit myšlenku, že církev a náboženství jsou jen prostředkem k ovládání lidu panovníkem, a že bůh rozhodně není všemohoucí. Po závěrečné Perunově popravě je nutno najít boha nového.

Ve všech třech skladbách Havlíček využívá své bohaté znalosti lidové poezie, používá nespisovné výrazy, lidové přírodní motivy, ustálená rčení (”Byl jednou jeden …”) a novotvary (přeodktrojovat). Tiskem mohly být tyto básně vydány až posmrtně, po skončení Bachova absolutismu.

  • 2. polovina 19. století

Jan Neruda (1834 - 1891)

Satirou jsou i Nerudovy básnické sbírky, fejetony a hlavně Malostranské povídky.

Svatopluk Čech (1846 - 1908)

Svatopluk Čech se věnuje satiře jak v poezii, v komickém eposu Hannuman přirovnává lidskou společnost k opičímu království, tak v próze, svými romány o panu Broučkovi. Jeho Výlet pana Broučka na Měsíc a Výlet pana Broučka do 15. století mu dávají příležitost kriticky zobrazit přízemnost a zbabělost pražského měšťáka, která zvlášť vyniká v porovnání s vlastenectvím husitských bojovníků.

Viktor Dyk (1877 - 1931)

Satirou na politiku i národní charakter jsou Dykovy sbírky Satiry a sarkasmy a Pohádky naší vesnice (báseň Smutná píseň vesnického šprýmaře).

František Gellner (1881 - 1914)

Provokativní je i protispolečenský postoj Františka Gellnera. Ironický výsměch a kritika maloměšťáctví je patrná už z názvů sbírek Po nás ať přijde potopa ! a Radosti života.

  • Humor a satira v 1. polovině 20. století

Jaroslav Hašek (1883 - 1923)

Zcela netradiční téma si pro satiru vybírá Jaroslav Hašek, když umisťuje děj svého nejslavnějšího románu na válečnou frontu.

Narodil se v Praze jako syn středoškolského profesora, po neúspěšných studiích na gymnáziu vystudoval obchodní akademii. Vydává se bojovat na Balkán, pak se toulá po Evropě jako bohém a anarchista. Po návratu domů se stává šéfredaktorem Světa zvířat. Jako mystifikaci zakládá při rakouskouherských volbách s přáteli Stranu mírného pokroku v mezích zákona a pak po hospodách parodují předvolební projevy. Sepisuje i “dějiny” strany, které později vychází pod názvem Dějiny Strany … . Když narukuje do světové války, brzy dezertuje a hlásí se do čs. legií v Rusku, kde přispívá do legionářských časopisů.

Popularitu si získal až svou postavou dobrého vojáka Švejka. První knihu s ním vydává ještě před válkou pod názvem Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Během svého působení v legiích v Rusku píše Dobrého vojáka Švejka v zajetí. Konečnou podobu ale postava Švejka dostává až v knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.

V něm Hašek nechává Švejka procházet bez úhony válečnou vřavou. Švejk se dokáže bránit vojenským příkazům jejich doslovným plněním, tím paroduje nejen absurditu války, ale režim Rakouska-Uherska. Výtkám nadřízených se postaví se svým dobrosrdečným úsměvem a nepostižitelnou výmluvou, plnou horlivosti a loayality. Nikomu není jasné, jestli je Švejk opravdu takový prosťáček nebo spíš chytrák, který předstírá hloupost, aby zesměšnil okolí a přežil v nepřátelském prostředí. Pro druhou možnost mluví jeho zdánlivě jednoduchá přirovnání a anekdoty. Většinou je v nich ukryt pohled lidové životní moudrosti na absurditu války.

Haškovo dílo zůstalo nedokončeno, čtvrtý díl dopracoval jeho přítel Karel Vaněk, ne už však původním stylem.

Kromě Švejkových příhod se Hašek zabýval satirou i ve svých povídkách, uveřejňovaných v novinách a časopisech. Jako námět mu slouží rakouská byrokracie, politika, ale i soudobá společnost nebo církev. Některé z nich vydal v souborech Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i domova, Můj obchod se psy a jiné humoresky a Trampoty pana Tenkráta.

Karel Poláček (1892 - 1944, za okupace pod jménem malíře Vlastimila Rady)

Satirický je Dům na předměstí s postavou jeho nesnášelivého majitele nadstrážníka Faktora. Do svého rodiště (Rychnova) umístil Poláček děj další satiry na maloměsto - románové tetralogie (pátý díl nedokončen) Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Zobrazuje v ní občany města od žebráků po důstojníky, především však rodinu mladého Jaroslava Štědrého. To vše v dusné atmosféře před 1. sv. válkou a během ní. Ani za války se však nedovedou zbavit svých malicherných slabostí.

Naopak komický ráz má román Muži v ofsajdu, o otci a synovi - fotbalových fanoušcích, s výstižným popisem psychologie sportovních diváků. Komický je i hrdina románu Michelup a motocykl - svými “výhodnými” nákupy (například motocyklu, i když neumí řídit).

Voskovec & Werich

Na aktuální politickou situaci zareagovali ve 30. letech V+W svými protiválečnými a protifašistickými satirickými hrami. Nejznámější je Caesar, Osel a stín a Svět za mřížemi.

Karel Čapek (1890 - 1938)

Karel Čapek píše spolu s bratrem Josefem alegorickou satirickou komedii Ze života hmyzu. Dala by se přirovnat k bajce, druhy hmyzu zde totiž zastupují negativní lidské vlastnosti (motýli - přelétavost, chrobáci - hrabivost, jepice - egocentrismus , vůdce mravenců - válkychtivost). Vítězství dobra a povrchnost lidského snažení symbolizuje tulák, který se z pozorovatele stane účastníkem, když nakonec s výkřikem odporu “Ach, ty hmyze ! Ty pitomý hmyze ! ” rozdupe mravence i s vůdcem.

  • Humor a satira v 2. polovině 20. století

V 60. letech se humor a satira se dostává i do písňových textů (Jiřího Suchého, Jana Vodňanského).

Z rozhlasových “reportáží” z vinárny U Pavouka vzniká roku 1967 divadlo Járy Cimrmana (zakládá Svěrák, Smoljak, Šebánek, Velebný). Uvádí hry založené na bádání nad odkazem smyšleného národního velikána, slovní komice a parodiích slavných předloh.

Bohumil Hrabal (1914 - 1997)

Bohumil Hrabal se narodil v Brně, dětství prožil u Nymburku, studoval práva na UK a vystřídal řadu zaměstnání (výpravčí, pojišťovací agent, advokát, dělník, kulisák a statista v Divadle S. K. Neumanna v Libni).

Do literatury vstupuje ještě před válkou poezií, inspirovanou poetismem a surrealismem (Ztracená ulička). V 50. letech se stýká se zakázanými umělci (Skupina 42, J. Kolář, E. Frynta, …) a píše netradičně pojaté povídky, inspirované L. Klímou a J. Haškem. Jejich soubor, Skřivánek na niti, ale nebyl vydán.

Vydána byla až sbírka 12 povídek Perlička na dně a sbírka Pábitelé (obě sbírky později jako soubor Automat svět). V nich se objevuje pojem “pábitel” jako označení pro postavy z okraje společnosti, kteří jsou ochotni se s kýmkoliv podělit o události ze svého obyčejného života, “perličky na dně” lidské duše, kteří se svým životem dokážou nadchnout, nechají se okouzlit svou vlastní touhou a ideou. Právě obyčejný život, neobyčejně podaný, je námětem Hrabalových próz. Jako pábitelé v těchto dvou sbírkách vystupují především svačinářka Jarmilka, Baron Prášil - Hanťa a strýc Pepin. Hrabalův styl můžeme přirovnat k syntéze “hospodské historky” a surrealistické metody šokující konfrontace. Podle sbírky Perlička na dně byl natočen režiséry Menzelem, Chytilovou, Němcem a dalšími povídkový film.

Strýc Pepin, bývalý švec a voják, ale především sklerotický vypravěč svých příběhů je také hrdinou parafráze Goethova románu Utrpení starého Werthera.

Jako souvislý tok jedné věty jsou napsány Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Zachycují vychloubačný monolog starého muže (Pepina), který chce ohromit mladou dívku.

Menzelova oscarová filmová podoba proslavila novelu Ostře sledované vlaky. Na pozadí událostí konce 2. světové války se odehrává komorní příběh osazenstva malé železniční stanice. Osobní trápení sexuálně nezkušeného Miloše Hrmy s průvodčí Mášou skončí Milošovým hrdinským činem - vyhození německého transportu do povětří. To je doplňováno výstřední postavou výpravčího Hubičky.

Do knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet zařadil Hrabal kromě povídek prozaickou podobu básně Krásná Poldi. Ta je ironickou satirou na dobu 50. let - agitaci, utilitarismus a mravní úpadek.

Morytáty a legendy jsou montáží starších a současných textů.

Formou časově nesousledných povídek je napsán titul Obsluhoval jsem anglického krále. Opět jako by bylo určeno “hospodským posluchačům”. Vypravěčem je bývalý pikolík Jan Dítě, kterému se sice splnil sen stát se milionářem (díky manželce). Majetek je mu ale po válce zabaven, a on se stává osamělým poutníkem po hospodách, kde vypráví o svých životních osudech.

Dalšími díly se Hrabal vrací do dřívějších dob. V Postřižinách (zfilmoval Menzel - Pepino : Hanzlík, dědeček : Hrušínský) líčí z pohledu vlastní matky atmosféru svého dětství v Nymburce. Hrabalův otec Francin, správce pivovaru, je překvapen zkrácením vlasů své ženy a dlouhodobou návštěvou strýce Pepina (svého bratra).

Volným pokračováním Postřižin je Městečko, kde se zastavil čas. Rozvíjí tu hlavně osudy bratří Francina a Pepina.

Do padesátých let se vrátil v Něžném barbarovi, kde kromě tehdejších poměrů spodobnil postavu svého přítele, extravagantního výtvarníka Vladimíra Boudníka.

Do prostředí polabské chatové osady Kersko a jeho svérázných figurek je situován cyklus Slavnosti sněženek.

V Příliš hlučné samotě se Hanťa z Pábitelů objevuje jako balič starého papíru (sám Hrabal pracoval 5 let ve sběrně ve Spálené ulici), je zvyklý na klidný život se starými knihami, které mezi ním nachází. Medituje nad nimi tak dlouho, až je přeřazen do balírny čistého, nudného papíru. Je novou situací zaskočen tak, že se, třebaže jenom ve snu, rozhodne k sebevraždě.

Když mu cenzurou neprošlo Městečko, kde se zastavil čas, upravil Hrabal jeho text do podoby povídkového souboru Krasosmutnění. Poslední část Městečka…, o konci života strýce Pepina v domově důchodců, dostala název Harlekýnovy milióny.

Na 20. výročí Palachovy smrti v lednu 1989 reaguje publicistickým textem Kouzelná flétna, po událostech 17. listopadu píše srovnání stejným dnem roku 1939 Dneska celá Praha, zítra celá země.

Tento publicistický styl (tzv. hovorová žurnalistika) uplatnil ve fiktivních Dopisech Dubence (adresovaných americké bohemistce April Cliffordové). Shrnuje v nich své pocity vyvolané především současným děním v naší společnosti (vychází po jednotlivých svazcích).

Satira - literární dílo, využívající komiky k útoku na nedostatky lidského charakteru nebo společnosti

- autor se vyrovnává se zápornými jevy humorem

- v antice - Petronius Arbiter (satirický román Satyricon)

- později Erasmus Rotterdamský - (Chvála bláznovství - 80 rozmluv o soudobých poměrech)

- paskvil - zesměšňuje určitou osobu nebo instituci

- parodie - zesměšňuje dílo jeho napodobením, ale nedůsledným

- travestie - zpracovává vznešený námět přízemním, směšným způsobem

Epigram - z řeckého epigramma - nápis (na domě, pomníku, …)

- stručná, satiricky vyhrocená báseň

- v Římě Martialis

- u nás Borovský - útočí na šlechtu, církev, aktuální politickou situaci a nízkou úroveň části tehdejší literatury