Romantismus jako umělecká metoda a životní postoj v české a světové literatuře

Od | Zasláno do sekce Čeština | Ve 26-09-2008

 

Romantismus není jen umělecký směr, ale především životní pocit a postoj člověka. Klasicismus byl uměním, které vycházelo z rozumu a upřednostňovalo přesný řád, zatímco romantismus byl opačného ražení. Posunul do popředí nespoutaný a vášnivý cit, zákon symetrie byl nahrazen tvarovou bohatostí, uvolněností a bizarností.

Romantismus vznikl v Anglii na počátku 19. století. Ostře se postavil proti klasicismu, zejména proti jeho racionálnosti. Je v jistém smyslu revoltou, preferuje tvůrčí svobodu a nezávislost. Touží po harmonii s přírodou. Inspirací se stala gotika.

Základní pocit romantiků vyvěral z “rozporu mezi sny, ideály a dobovou skutečností”. Hrdinové nenacházeli svobodu, a to mělo za následek rozčarování a zklamání. Nacházeli různá východiska z deziluze - v historii (W. Scott), ve fantazijním světě, v legendách a mystice (Chateaubriand), v principech lásky (J. K. Tyl), v mytologii (K. J. Erben), etc.

Několik autorů se vyhranilo do tzv. revolučního romantismu. Sami autoři naplňovali romantické ideály svým životním postojem a jasně dávali najevo svůj nesouhlas (Máchova rozervanost, Byronův pesimismus).

Z literárních forem dominovala próza (povídky, novely, romány). Osobitým žánrem v období romantismu se stala byronská básnická povídka, nazývaná poema (rozsáhlejší básnická skladba epické či lyrickoepické povahy, obsahující lyrické prvky, popisy a reflexe - Máchův Máj).

Romantický hrdina je většinou totožný s autorem, shodné jsou někdy i životní osudy, mluvíme o tzv. autobiografičnosti. Vzhledově je nekonvenční (”v ošklivosti je krása”). Hrdinovi nikdo nerozumí, cítí se být osamělým. Romantik touží po lásce, ale objekt jeho touhy je většinou paradoxně svázán společenskými konvencemi (manželství). Rozpor mezi snem a skutečností je tak výrazný, že hrdina končí svůj život tragicky.

Romantické prostředí je hrůzné, záhadné, výjimečné - hrady, hřbitovy, temné lesy.

Anglický romantismus

George Gordon Byron

Pocházel z aristokratické rodiny, opustil svůj domov a téměř celý život strávil v cizině, v Itálii a Řecku, kde i zemřel.

Díla: Džaur; Lara (básnické povídky, revoltující hrdina); Childe Haroldova pouť (moderní autobiografický epos, protest proti nesvobodě, hrdina se vydává na pouť Evropou; četné popisy krajiny a reflexe)

Percy Bysshe Shelley

Básník, jenž měl tragický a současně romantický život. Měl velké konflikty se svým okolím, a tak uprchl z Anglie, kam se už nikdy nevrátil, zemřel v Itálii.

Díla: Odpoutaný Prométheus (dramatická utopická báseň, vyjadřuje osvobození lidské myšlenky, antická báje o Prométheovi je ztělesněním autorových představ o vítězství dobra nad zlem; Prométheus se stal pro svou vzdorovitost oblíbeným romantickým hrdinou)

Walter Scott

Skotský básník a romanopisec. Je považován za zakladatele historické povídky a historického románu. Měl úžasnou schopnost fabulovat, smysl pro pestré a barvité líčení. Jeho hrdinové jsou čestní, mravní a ušlechtilí.

Díla: Waverly (historický román, líčí povstání ze skotských dějin, velmi úspěšný); Ivanhoe (historický román z doby krále Richarda Lví srdce); Kenil Worth; Talisman

Francouzský romantismus

Victor Hugo

Aktivně se podílel na politickém životě ve Francii, po nástupu Napoleona uprchl a vrátil se zpět po jeho pádu, opět se zapojil do veřejného života.

Díla: Legenda věků (trojdílný cyklus básní, v němž se autor pokusil vyjádřit vývoj lidstva na cestě za pokrokem a humanitou, dějiny jsou známkou růstu lidstva); Chrám Matky Boží v Paříži (historický román z dob krále Ludvíka XVI., Hugo dává nahlédnout do života středověké společnosti, má široký záběr, od královského dvora až k bídné lůze); Bídníci (pozdně romantický román spojující sociální kritiku francouzské společnosti a realistické líčení soudobých mravů, hlavní hrdina Jean Valjean); Dělníci moře; Devadesát tři

Stendhal (Henry Beyle)

Hrdinové Stendhalových románů prožívají vášnivé lásky, což je rysem romantismu, stejně jako jejich vzdor vůči době a společnosti, ale mnohé aspekty, např. analýza vztahů ve společnosti či věcná líčení dramatických situací, mají rysy realismu.

Červený a černý - román, červená představuje symbol revoluce, boje, černá je brána jako symbol tmářství a despotismu, což koresponduje i s jinou interpretací - červená symbolem vojenského kabátce, černá kněžského roucha; hlavní hrdina, Julián Sorel, je pokryteckým mužem, jenž se snaží dostat se všemi možnými prostředky do vyšší společnosti

Kartouza parmská - psychologický dvoudílný román s autobiografickými rysy

Ruský romantismus

Alexandr Sergejevič Puškin

Nejznámější ruský básník; byl vynikajícím poetou, prozaikem, dramatikem, publicistou a historikem. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl poslán do vyhnanství. Zemřel v souboji s milencem své ženy. V jeho dílech nacházíme zoufalost zbídačeného lidu, salónní nudu šlechty, půvab ruské přírody, tragické konflikty, ale i nesmírnou lásku. Svým dílem vytvořil základy moderní spisovné ruštiny.

Kavkazský zajatec

Bachčisarajská fontána - drobné lyrickoepické poémy, rozervaný byronský hrdina, který horuje pro svobodu a žije v konfliktu se společností

Cikání - poéma

Evžen Oněgin[1] - román ve verších; zobrazuje život ruské soudobé společnosti; je obrazem muže své doby, skeptického mladíka, jenž touží po dosažení nedostupného (je typem tzv. zbytečného člověka, pociťuje prázdnotu života); Oněgin se mění v průběhu děje, což je realistický prvek

Piková dáma - klasická románová novela s fantastickým námětem

Kapitánská dcerka - historická novela

Boris Godunov - historické veršované drama

Ruslan a Ludmila - veršovaný epos z ruských dějin

Michail Jurjevič Lermontov

Představitel ruského revolučního romantismu. Výrazný ruský básník, prozaik a dramatik. Byl poslán carem na Kavkaz do vyhnanství, kde umírá v souboji, stejně jako Puškin.

Démon - poema, vycházející z biblických legend, čerpá také z gruzínského folklóru; přináší zamyšlení nad dobrem a zlem, nad tragédií lásky

Hrdina naší doby - filosofický román zobrazující život intelektuála, příběh zbytečného člověka

Na smrt Puškinovu - báseň

Ivan Alexandrovič Gončarov

Oblomov - román o muži jménem Oblomov; Oblomov je člověkem čestným, upřímným a dobrosrdečným, ale díky své pasivitě, lenosti a nerozhodnosti přijde i o svou dívku; je to obecně platný literární typ tzv. zbytečného člověka[2]

Polský romantismus

Adam Mickiewicz

Díla: Dziady (volně komponovaná skladba, 2 díly)

Pan Tadeáš (polský romantický národní epos, postava je ztělesněním ideálu nového, mravně osvobozeného Poláka, který bojuje za svou vlast);

Konrád Wallenrod (básnická povídka)

Romantismus v českých zemích

Romantismus jako takový k nám vpadl v 30. letech 19. století. V té době literatura u nás potřebovala nový směr, protože myšlenky o slovanské vzájemnosti již přežily a zájem o slovanský folklór také pominul.

Karel Hynek Mácha

Pocházel ze zchudlé rodiny, vystudoval filosofii, poté začal vykonávat advokátní praxi. Velmi rád navštěvoval hrady (především Bezděz), podnikal dlouhé pěší túry. Aktivně se účastnil tehdejšího vlasteneckého ruchu. Byl velmi bouřlivý, nevyrovnaný, se symptomy romantika. Měl velkou lásku Lori. Byl vnitřně rozerván, těžce snášel rozpor mezi snem a skutečností.

Máj (1836):

Lyrickoepická báseň, která se skládá z dedikace (věnování), 4 zpěvů a 2 intermezz.

Děj je velmi prostý, odehrává se v krajině kolem Bezdězu, Vilém se dozví, že jeho dívka Jarmila byla svedena ještě v době, než ji poznal; zavraždí svůdce, aniž tuší, že zabil vlastního otce; je uvržen do vězení a popraven, Jarmila nachází dobrovolnou smrt v jezeře.

Jde tedy o tragédii tří lidí: svedené Jarmily, oklamaného milence, který nevědomky zavraždil svého otce, a zabitého svůdce, který nejprve zapudil svého syna a potom mu svedl milou. Tragédie třech lidí přerůstá v tragédii obecně lidskou; Mácha klade Vilémovými ústy otázky, které jsou obžalobou celé společnosti, která nežije v souladu s řádem přírody. Mácha věří, že člověk po smrti splyne se zemí, z které vyšel; neuspokojilo ho náboženské vysvětlení.

Máchovi hrdinové se bouří, zoufají si, ale nelekají se, ani nekončí v náboženské pokoře, nevěří v posmrtný život. Velkou roli v tomto díle hraje lyrika - úvahy o životě, čase, osudovosti, smysl života, posmrtný život; otázka přírody - krásná kulisa, přijímá mrtvého člověka zpět.

Jazyk díla: někdy je nesrozumitelný, verše hudebně znějí, jsou eufonické (libozvučné), konkrétně jde o jambický verš[3]. V Máchově básni je pohyb a dramatičnost.

Mácha byl většinou nepochopen a odmítnut (zejména kritikové Tyl, Čelakovský a Chmelenský), jeho zastáncem byl K. Sabina

Obrazy ze života mého - soubor dvou povídek:

- Večer na Bezdězu (lyrická próza, zachycení dojmů, nálad)

- Marinka - (lyrická povídka o chudé dívce, která zemřela, než se stačila naplnit láska mezí ní a Máchou)

Cikáni - román (novela); pocit volnosti, podobný Máji

Kat[4] - nedokončená tetralogie; dvě postavy: král ~ kat

Josef Kajetán Tyl

Již od mládí hrával divadlo. Byl divadelníkem, novinářem a prozaikem. Prošel několika kočovnými společnostmi. Byl zaměstnán jako dramaturg ve Stavovském divadle. Pracoval v redakci Květy jako redaktor. Psal literární kritiky. Jeho největší význam spočíval v divadelní tvorbě.

Próza - povídky historické, z divadelního a hudebního světa, ze současnosti:

Rozina Ruthardová - historická povídka o vlastenecké dívce

Dekret kutnohorský - historická povídka o Václavu IV.

Rozervanec - povídka; karikatura a kritika Máchy

Poslední Čech - naivní novela

Divadelní tvorba

a) dramatické báchorky

Strakonický dudák aneb Hody divých žen - hra o českém charakteru, řeší se zde konflikt lásky a peněz, domova a ciziny; postava Švandy dudáka

Jiříkovo vidění

Tvrdohlavá žena

b) hry ze současnosti

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka - fraška; píseň Kde domov můj

Paličova dcera - drama o dívce Rozárce, která trpí za činy svého otce, žháře

c) hry historické

Kutnohorští havíři - 1. sociální drama v české literatuře

Jan Hus - historické drama, oslava osobnosti J. Husa

Karel Sabina

Sabina byl Máchovým epigonem, básník, dramatik a překladatel. Psal historické romány, libreta k operám (Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách).

Na poušti - autobiografický román, zachycuje poměry mezi radikální inteligencí té doby

Oživené hroby - povídka, obraz života a osudů několika politických vězňů

Karel Jaromír Erben

Pracoval jako archivář v Národním muzeu. Spolupracoval s Palackým. Ve své vědecké práci se Erben zabýval především národopisem a vydáváním staročeských literárních památek (např. spisů Husových). Snažil se rekonstruovat původní tvorbu lidové slovesnosti, neboť se v ní dle jeho mínění odrážely prastaré mýty. Sbíral různé varianty písní včetně notových zápisů a pohádky.

Prostonárodní písně a říkadla - vychází z jeho sbírek písní a lidové slovesnosti.

České pohádky - pohádky jsou většinou kouzelné, objevují se v nich nadpřirozené postavy - symboly.

Kytice:

Jediná původní Erbenova básnická kniha. Látkovým základem jsou české báje, které Erben proměňuje na umělecký tvar. Záměrem bylo vyjádřit dobové problémy prostřednictvím lidové slovesnosti, ale přitom nepoužít metodu ohlasové poezie. Erben neusiloval o zobrazení současného života, jeho hrdinové jsou umístěni v neurčitém čase a pro jejich příběhy není rozhodující společenské prostředí, prostředí neurčuje podstatu tragické události, dramatický konflikt vyplývá z povahových vlastností. Otázka lidských vztahů se soustřeďuje na problém viny a trestu, konflikty vyplývají z porušení základních lidských vztahů. Vinu nehledá Erben ve společenském řádu, ale spojuje ji s osobou toho, kdo se jí, třeba bezděčně, dopustil. Hrdinové se proto nebouří proti trestu a nerevoltují proti společnosti , trest je jim samozřejmý a následuje s neúprosnou důsledností vždy po provinění.

Rozdíl oproti Máchovi je ten, že Mácha obžalovává společnost za viny, jichž se dopustil jedinec

Nejzákladnější rys mytického myšlení je nutnost a osudovost. Bezmocný člověk dávných dob, postavený proti drtivým silám přírody, obklopený záhadami, které si rozumem nedovedl vysvětlit, se snažil vnést do tohoto světa alespoň částečný řád; z pravidelného opakování různých přírodních jevů vyvodil závěr, že nad vším děním vládne jakýsi nezměnitelný zákon - osud. Proti této zákonitosti odmítá Erben jakoukoli vzpouru, touha zasáhnout jakkoli proti osudu vede nutně k lidské zkáze. Nad světem nutnosti a osudové viny a trestu uznává Erben ještě řád lásky a odpuštění, jehož se dosahuje pokáním (toto je křesťanská složka u Erbena).

V Kytici můžeme najít také obraz rodinného života, obrazy české krajiny, Kytice je též oslavou mateřství, většina postav jsou postavy ženské a žena-matka je ztělesněním domova, uchovatelkou národa a jeho síly. Balady se vyznačují epičností, dramatičností, prudkým dějovým spádem, dovedou silně zapůsobit na čtenářovy smysly.

Vodník: rozpor mezi láskou dcery k matce a láskou dcery ke svému dítěti, musí volit mezi oběma láskami, ovšem ať se rozhodne jakkoli, nevyhne se tragédii.

Svatební košile: dvojí vrstva báje: pohanská (návrat mrtvého) a křesťanská (vyslyšená lítostná modlitba k Matce boží); zákony života nakonec zvítězí nad temnotou a smrtí (viz. uspání umrlce, příchod svítání).

Záhořovo lože: hrdina je zdrcen poutníkovou zvěstí o pokutě, která jej očekává za jeho zločiny, a odčiňuje svou vinu devadesátiletým pokáním. Erben se zde pokouší vyrovnat se Máchovu Máji. Na rozdíl od Máchova Viléma dojde však Záhoř skutečně odpuštění.