Vypravování

Od | Zasláno do sekce Čeština | Ve 01-10-2008

 

- Je základ epických děl (povídek románů, pověstí atd.) Jeho podstatou je jedinečný neopakovatelný děj (příběh), uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti.. Má dějovou linii od zápletky k vyvrcholení a rozuzlení děje.
- Můžeme ho nalézt hlavně ve funkčním stylu prostěsdělovacím a uměleckém, příp. i v publicistickém. Základním slohovým útvarem je vypravování, které má různé podoby podle příslušnosti k funkčnímu stylu. Může být ztvárněno jako prosté řazení dějových složek v časové či příčinné posloupnosti, nebo se s nimi procuje složitěji – děj je urychlován či zpomalován odbočkami je vyprávěn do konce apod.
- Příběh může být vytvářen postupně, chronologicky, nebo retrospektivně, kdy vypravěč vychází z konce příběhu a vyprávěním se vrací na jeho začátek (např. vzpomínky). Jindy autor dodatečně připojí část děje (např. popis zločinu na konci detektivky). Zpomalení děje autor dosahuje různými odbočkami, ve kterých vypráví vedlejší děj, popisuje prostředí nebo postavy uvažuje nebo nechá uvažovat postavy.
- Jazyk vypravování by měl být živý a názorný. Jazykové prostředky odpovídají dynamické povaze vyprávění. Užívají se především dějová slovesa v činném rodě. Základní čas vypravování je čas minulý, napětí v dramatických okamžicích může však autor zvýšit přítomným časem( tzv. prézens historický). Rozmanitost a pestrost, které jsou požadovány u uměleckého stylu obecně platí i pro větnou stavbu vypravování. Střídají se v něm delší souvětí i osamostatnělé větné členy, věty oznamovací se zvoláními a otázkami.